1. díl
Čas předbíhá události. Do rána jsme čekali, zda se kluci vrátí – budou všichni? Tak jako v noci odjeli? Nevíme. Sedím s kávou. Ano, už s kávou. Co předchází tomu, než si ji uvařím. Je toho hodně, a já chci napsat všechno…
Kluci se přemístili. Půl den na novém místě. Než jsme k nim dojeli, už byli na výjezdu. Zabydlení žádné není. Jen co stihli připravit kartošku s konzervou, přijeli jsme. Věděli o nás sotva pár minut před naším příjezdem. Signál skoro žádný. Prosí pomocí se Starlinkem. Bereme na vědomí. A tímto rovnou prosíme o pomoc ty, kteří můžete přispět na pořízení. Jak fungují teď, jsme se dověděli z pár minut povídání cestou sem. Teď jsou podpůrnou jednotkou. Vyjíždějí kdykoli, na zavolání. Jedou tam, kde je potřeba pomoc jiným. Což se stalo v noci. Večer jsme stihli se najíst. Uložili jsme se. My spát, oni doufali, že se také vyspí. Ale ne. O půlnoci telefon. Dobře, když se k nim odvolají. Výskok z postele ve videu z noci. Dívali jsme se jak chtě nechtě, nedávajíc na válku, všechny se stroji do výzbroje a odjíždí. Zůstali jsme jak opaření…
Přejdu k ránu. Káva. Banální věc v běžném životě. Hledám, kde se dá uvařit voda. A je vůbec nějaká? Najdu kastrůlek. Na dně asi centimetr vody. Cestou při hledání zdroje ohřevu vody ji prostě vyleju. Udělám dva kroky, a uvědomím si, že jsem udělala největší hloupost. Jelikož nevím, zda vůbec někde nějaká voda je, uvědomím si, že to mohlo být alespoň něco jako malé presso… Ráno bez kávy nefungují. Vzpomenu si, že v autě musí být pár lahví s vodou. Mám tam spoustu věcí, a po dvou letech pořád zjišťuji, že není kompletně vybavené. Cestou dokupuji to, co tam chybí. (Tyto věci z auta, které jezdí na Ukrajinu, nikdy se nevydávají, jen za potřebou úklidu po návratu.) Takže sláva, voda je. Uvařím kávu. Sedím.
Přijde večerní návštěva, krásný rostlý velký pes. Když ho vidíte, vypadá, že by vám ukousl ruku, v reálu je největší mazel na světě. Pokecáme spolu. Myšlenky jsou úplně jinde. Kde jsou kluci? Jsou v pořádku? Kdy se vrátí? Slyším něco velkého, co jede ulicí. No sedan to není. Běžím k bráně. Je asi 8 ráno. Ze zeleného obra, který zastavil u plotu, začínají vylézat kluci. První, na co myslím: jsou všechny živí? Ta slova nejdou z úst. Nakonec se zeptám. A přitom strašně se bojím odpovědi. Jsou všechny v pořádku. Díky bohu 🙏. Vaříme kávu. Sedneme venku, jinde není kde. Domek je malinkatý, samá postel, batoh, karimatka, balistika… všude. Nad postelí puška, za postelí puška… Tak teď žijí. Chvíli povídáme. A víte, každý se zmiňují o rodině? Žena, dcera, mamka, bratr…. Vypráví každý kousek svého života. Při povídání zjistíme, že se sotva přemístili a zařizují malý domek tak, aby mohli fungovat. Ne žít, fungovat – v mezičasech výjezdu a přítomností. Co vezmou, s tím se přestěhují na nové místo. Takže když dříve si pořídili kastrol na polévku, na nové místo ho prostě nemůžou vzít, nemají jak. Nemají auto. A začíná příprava, hledání uzpůsobení opět všeho na novo…
Dáme spolu kávu. Někdo, kdo onemocněl, si dá ještě horký čaj ze sáčku. Dali by si polévku, obyčejnou horkou polévku. Není. Rozhodnou se, že ji uvaří. Nakonec se zeptají, zda bychom jim s tím nemohli pomoci. Velmi rády pustíme se do vaření. Jakou? V čem? S čím? Milion dotazů, nad čím běžně v životě se nepozastavíte a nepřemýšlíte. Kluci nám neporadí, sami nevědí, co se tady dá najít. Hledáme. Hurá! Je velký hrnec, pánev, lžíce, najdeme nějaké talíře, naběračky. Zkoumáme, zda je někde nějaká voda. Kluci po vypití kávy jdou hledat vodu po rajónu, kde bydlí. Saša se vrátí s čtyřmi lahvemi dvoulitrových. Sláva! Je na polévku. Najdeme, že se dá čapovat voda, kterou můžeme omýt nádobí. Kluci jdou spát. Saša zůstává s námi. Loupe nám brambory, jdeme vařit polévku. Vybalíme jednu z krabic, co vozíme klukům. Najdeme gulášové konzervy a rozhodneme se, že jím uvaříme gulášovku. Saša u kávy řeší telefonicky věci pro kluky. Prosí o další kafe, aby neusnul. Myšlenka, zda takovou polévku budou jíst, mně neopouští. Půlka ingrediencí chybí. Vycházíme z toho, co bylo po ruce. Saša je „pokusný králík“. Míša s Dášou normálně, asi se dá. S obavou se dívám, jak polévka mizí. – Saša, tak co? Dá se? – ptám se. – Budou to kluci jíst? S údivem se dívá, talíř je prázdný. – Je vynikající. Ještě budu prosit přidat. Myslím si, že si dělá legraci, aby nás neurazil. Naší pomoci si velmi cení, ještě když „žili“ na nule, a vycházeli na mínus jedna. O tom bylo psáno dříve. Možná si vzpomenete, jak jsme jim hledali dalekohledy, periskopy, generátor. Cestou to vyzvedávali na poštách a vozili klukům. Nicméně za pár minut skutečně přijde s talířem a prosí o přidání. Blahý pocit uspokojení, že přeci jen se povedlo, zalévá mysl. Ostatní spí. Mluvíme o tom, jaké to mají, když se přesouvají, a nemají možnost převézt věci, které by se na novém místě hodily… Chtějí našetřit na auto, zda bychom jim mohli dovézt. Odmítli byste? …
2. díl
Dáši mám nápad. Asi je blbý, ale… – povídej, každý blbý nápad je dobrý nápad, – ozve se Dáša. Motá se kolem lavoru s vodou. Ohříváme postupně vodu a omýváme nádobí, které jsme objevili. – Co se stane, když auto, které teď jsme se rozhodli odvézt, odvezeme později, za měsíc, dva…? Že bychom, než kluci našetří peníze na auto, nechali jim naše? Sloužilo jednou, v 1. střeleckém, 5 měsíců, může posloužit ještě chvíli tady? … Zkrátím to. Opět velký bratr Růženky zůstane tady. Navrhneme to klukům. Dívají se nevěřícně a nechtějí to přijmout. Bojí se, že by se mohlo něco stát. Obavy odmítneme. Není doba řešit plech, důležité jsou oni…. Posíláme Sašu, ať si na chvíli jde také lehnout. Nestihne to. Zvoní telefon. Musí opět na výjezd. Polévka hotova. Rozespalí, hladoví kluci sypou z domu. Natahují na sebe to, co před pár hodinami odložili. Je asi 12 hodin. Dva – tři z nich stihnou narychlo talíř polévky. Před bránu opět přijíždí ten velký obr. Postupně se do něj nasoukají. Stihneme do ruky strčit čokoládu, perník… Opět odjíždí…
Více najdete zde.
