Další ráno, další jednotka, další podpora pro kluky, bojující, nesedící v teple nebo ve štábu. Zima leze pod oblečení, a to, že ho na sobě máme dost. Káva. Pár vět o dění: „A to jsme tenkrát šli asi 6 km v dešti, v bahně…“, vypráví bojovník jeden z momentů. Známe se. Při každé návštěvě mají co vyprávět. Hned těch pár slov mě hodilo do události, která byla pár dní zpět. Psát o tom je velmi těžké. Také z bezpečnostních důvodů místo našeho přebývání cestou se nehlásí.
Před pár dny jsme jeli do Vuhledaru. Šla jsem v dešti vedle auta, které nám nemohlo projet určenou cestou, boty obalené tím samým doněckým bahnem. To byl den, kdy jsme jeli s humanitární pomocí do města, které už v podstatě připomíná Bachmut nejen událostmi v této oblasti. Rozstřílené černé budovy na vás zírají ze všech stran. Míjíte paneláky, domky bez oken a dveří, se záclonami vlajícími ven.
Lidi vychází ze sklepů a trousí se k zelenému zabahněnému džípu. Vědí, že přivezli humanitární pomoc. Ze všech stran slyšíte dotaz: „A máte vodu?“ Vodu jsme bohužel nedovezli. Cesta, kterou jsme jeli, v očekávání, že k ránu před výjezdem trochu přimrzne a budeme moct projet plně naložení vším a s přívěsem s vodou. Auto bylo plné jídla, léků a jiných věcí. Voda musela do vleku. Bohužel doněcké bahno obalilo všechny kola takovým způsobem, že auto se pohybovalo jak nok v másle. Ve snaze vyjet autem na okraj pole, jsem vystoupila z auta a při rozjezdu jsme se ho snažili nasměrovat, aby se přehouplo z vyjeté koleje a zachytilo se aspoň jedním kolem o kraj porostu. Vše končilo neúspěchem. Nedařilo se, nakonec jsme se rozhodli odpřáhnout vozík a pokusit se vyjet autem ven bez vozíku s vodou. Auto s vytočenými koly se pohybovalo bojem po rozbahněné cestě a odmítalo byť na 10 cm změnit směr. Nina, která pochází z Vuhledaru a zná lidi jménovitě, nesměle navrhla: „To se budeme muset vrátit. Dnes se tam nedostaneme.“ Déšť ji utvrzoval v tom, že úspěch se nedostaví. Představa, že lidé i nadále zůstanou bez pomoci, nebyla variantou, kterou jsem byla schopná akceptovat. Následuje několik desítek metrů, které jsem šla podél cesty při kraji travnatého porostu. První krok nebyl vůbec možný. Měla jsem pocit, že noha v obaleném bahně zakořenila. Zvednout botu nebylo možné. Tíha mě natolik překvapila a zarazila, že jsem se nevěřícně musela podívat na nohy, abych se ujistila, že jsou volné a teoreticky bych měla moct udělat krok, který, byť při kraji travnatým porostem, mohl být posledním. „Tvl, co je?“ – když pokus udělat krok prakticky nebyl možný. Neprozkoumané neoznačené plochy v těchto končinách mohly být zaminované (o tom zvlášť). Vizuálně boty byly pouze obalené bahnem, to znamená, že bych měla moct jít…
Auto se snažilo vycouvat. Desítky metrů se zdály být nekonečné. Při dalším záběru najednou se stočilo a zůstalo napříč polní cesty. V dáli jsme zahlédli další zelené vozidlo. Zastavilo. Vyskočili z něj 4 vojáci. Bylo jasné, kdo jsou. Opřeli se o naše auto všichni čtyři. Auto se srovnalo. Obalená kola se odmítala pohybovat. Museli jsme s autem do travnatého porostu. „Jsi si jistá, že je tady ‚čisto‘?“ – ptá se Oleg. „Máme jinou možnost?“ – odpovídám už sedíc vedle v autě. „Aspoň příště budeš vědět, že tady můžeš projet.“ Oba se na sebe podíváme a lehký úsměv přejede po rtech. „Jo, pokud vyjedeme.“ – odpoví. Nina vzadu mlčí. Jedeme přes pole. Dívám se mezi porost, jako kdybych očekávala, že případnou past by bylo možné zahlédnout. Absurdní. Oleg se obrací k Bohu. Jedeme metr za metrem. Zvláštní vnitřní klid vůbec nepřipouští, že by možnost NEvyjet nebyla. Vyjeli jsme. Vozík zůstal kdesi za námi. Rozhodneme se projet jinou cestou. Tam by se jet nemělo. Je pod neustálou kontrolou okupantů. Oleg na to upozorňuje s velkým otazníkem v očích. Čeká na odpověď. „Přeci nenecháme lidi bez základních potřeb.“ odpovídám. Na to čekal. Šlápne na plyn a auto letí po asfaltové děravé cestě směrem k Vuhledaru. Cestou míjíme ohořelé kostry, kterým se nepodařilo projet v našem nebo opačném směru. Vnitřně pevně vím, že my projedeme. Zvláštní pocit jistoty, kterou vám nikdo nezaručí, mě ponechává úplně v klidu. Projedeme. Na okraji, kde končí město, za ním pole, a za polem okupanti. Déšť pořád krápá. Vystoupíme z auta…
Vuhledar 2
„Neodcházej daleko od vchodu.“ – upozorní Oleg. Výbuchy burácí tak blízko, že někdy se neslyšíme. Začínají se objevovat lidé. Schází se odevšad. Přebývají jak i v Bachmutu, ve sklepech po skupinkách. Nina ví, kolik jich je v této oblasti. Urychleně vyložíme věci. Pomáhají. My s Ninou zůstáváme rozdělit dovezené mezi lidi. Oleg odjíždí na evakuaci. Další čtyři obyvatelé našli variantu, kam by mohli vyjet. Po vývozu naloží další věci z naší dodávky, která zůstala pár kilometrů před Vuhledarem. Tou do takových měst není možné jet. Po evakuaci za několik hodin se vrátí…
